Nevím, proč zde zastává názor, že každá konvertitka je víceméně neschopnou domácí slípkou, která neví, jak si sehnat chlapa jinak, než přes mešitu a jí podobné instituce. Mědoma učili, že na pleti ani vyznání nezáleží. Moje mamka vždycky říkávala: „I kdyby sis přivedla roma, tak jsem si jistá, že to je slušný člověk, a i kdyby ne, koneckonců je to tvá volba.“ Když jsem si z ní dělala srandu, proč mi manžela nevybere, že mě nebaví vybírat si sama, řekla: „Radši si svůj život znič sama, já ti ho ničit nebudu.“ Z čehož se dá usuzovat, že jsme naprosto normální rodina bez jakýchkoliv úchylek (až na ty detailnější ;o).
Předtím než jsem konvertovala jsem byla horzně rozháraná, jak vlastně definovat nebo vymezit svou víru v boha, či jak jí vůbec definovat (teď už mi samozřejmě dochází, že je to vlastně v pořádku a určitě zdravější, než přijímat něco, čemu vlastně pak ani nevěříme nebo si to vsugerováváme). Jak už jsme uváděla předtím, v onom období jsem měla i nějaké své problémy, tadyten problém mi pořád vrtal hlavou a islám byl tak blizoučko, stejně jako lidé, kteří o něm mluvili. Samozřejmě jsem něco nastudovala a nebylo to ze dne na den, co jsem konvertovala. Nechávala jsme to uležet, ale pak přišlo něco, co mě tak duševně rozháralo, že už jsem ani moc nepřemýšlela a udělala to.
Samozřejmě idea, že všemu musím věřit tak, jak je to řečeno mi přišla velice jednoduše sestupná a přijatelná. Že vlastně líně přijmu názor, který je dán a tečka, nemusím přemýšlet, jen následovat. Když si teď vzpomenu jak šílená jsem byla. Protože řešit výšky nebo zvuky podpatků, délku vlasů a lak na nehtech mi přijde opravdu jako dementní způsob trávení času. Každopádně jsem to ale dělala. Proč? No protože jsem se hrozně nudila, nebylo co dělat, celý můj život najedno usestával z otázek na které se většinou odpovídá větou: Protože to bůh tak chce nebo protože smysl nám zůstal utajen. Vypadá to velmi hloupě, ale můj život opravdu z těchto aktivit sestával.
Ještě teď si vzpomínám, jak jsem se jako 4 leté dítě pořád dokola ptala: Proč? A proč je toto tak a tamto onak? Mí rodiče mi alespoň odpovídali, že se ji mdalo věřit, upřímně. Zatímco v islámu se hromadily otázky a začínala jsem pochybovat ještě více než v dobách „předmuslimských“, nikdy jsem nedokázala pochopit, proč ostatní do Ráje jakože NO ENTRACE, proč by bůh měl být milosrdný, soudit muže i ženy stejně, když víme, že tak to nefunguje v islámu... A nefunguje to tak ani jinde. Podle mě bůh takový není, stejně tak jsme začala pochybovat o logice Soudného dnu. Ano, možná je ot správně, ale co když je správně pohled védismu? Buddhismu? A co když jsou všechny z těchto pohledů správné a zároveň špatné?
Nezavrhuji náboženství, ale prostě se neumím přinutit věřit něčemu, čemu nallno nevěřím, zvlášť pokud je mi to vnucováno bez možnosti volby, taková já prostě nejsem, nějakou chvíli to unést můžu, ale pak z toho kouta, do kterého jsme se paradoxně strčila a zahnala sama, okamžitě rychle prchám.
Jen pár dní po konverzi se moje reiki léčitelka zeptala: „Co jsi cítila po konverzi?“ a já odpověděla: „pocit jistoty“ a ona na to: „víš, že ten pocit byl jen falešný, že?“ Nevěděla jsem, ale teď už vím a jsem jí velmi vděčná, za její moudrost.
Nevím jestli se mi zde podařilo vysvětlit vše uspokojivě, pokud ne, určitě moc ráda zodpovím další otázky. :o)